Ne-místa a prázdné prostory / Non-Places and Empty Spaces

5. ročník festivalu je tematicky vymezen mottem „Nemísta a prázdné prostory“. Pojmem „nemísto“ se v intencích úvah francouzského sociologa Marca Augé rozumí především takové prostory, jimž se nedostává žádného symbolického vyjádření, identity, vztahů či historie. Při pohledu na dnešní letiště, nádražní haly, obchodní centra, parkoviště, dálnice, benzínové pumpy, anonymní hotelové pokoje či veřejnou dopravu je zřejmé, že si tato (ne)místa nikdy v dějinách neosobovala tolik prostoru jako v současnosti. Nemísta potírají veškeré odlišnosti. Po návštěvníkovi nevyžadují žádné speciální znalosti a činí jeho úkony z větší míry automatizovanými, bez hlubšího prožitku. Odlišnosti a autenticita, však z dnešního veřejného prostoru nemizí jen tím, že jsou potlačovány (jako je tomu v případě nemíst). Lze je také učinit neviditelnými, či přesněji, lze zabránit tomu, aby byly patrné. V tomto vynikají tzv. „prázdné prostory“, jež jsou podle Jerzyho Kociatkiewicze a Moniky Kosterové místy, jimž není přisuzován žádný význam. Mohou to být městské slamy, stejně jako rumiště, skládky či nevyužité parcely. Není nutno oddělit je fyzicky, obehnat je dráty nebo obestavět překážkami. Nejsou to zakázaná místa, ale skutečně prázdné prostory, nevyužitelné kvůli své neviditelnosti. Zykmunt Bauman, jako další autorů, který se tímto fenoménem zabýval, k tomu podotýká: „Jestliže je pocit, že něco má význam, aktem zařazení, porozumění, obnovení údivu a vytváření smyslu, pak do naší zkušenosti prázdných prostor takovýto pocit nepatří. Prázdné prostory jsou totiž především a hlavně prázdny významu.“
Je-li dnes Ostrava v něčem bohatá – kromě vzpomínek na těžbu černého uhlí, samozřejmě – tak asi právě ve výskytu „nemíst“ a „prázdných prostorů“. Je přece tím “divným městem bez baroka a souvislostí” jak o ní hovoří Radovan Lipus, nebo dokonce ani městem není, maximálně tak místem, či kusy míst, na kterých se děje „naše pobývání“, jak jí charakterizuje básník Petr Hruška. Ostrava se opakovaně potýká s identitou a ani její současný vývoj nevykazuje významnější konsolidaci. Struktura města, ať už urbanistická či sociální, nadále zůstává značně fragmentovaná a je tak trochu otázka, zdali někdy dosáhne nějakého završení nebo se v nadsázce opět propadne do původního chaosu.

 

The 5th year of the festival is thematically defined by the motto “Non-places and Empty Spaces”. The term “non-place”, in keeping with the considerations of the French sociologist Marc Augé, primarily means spaces that lack any symbolic expression, identity, relations or history. Looking at today’s airports, station halls, shopping centres, car parks, motorways, petrol stations, anonymous hotel rooms or public transport, it is clear that these (non)places have never in history occupied as much space as at present. Non-places negate any differences. They don’t require visitors to have any special knowledge, making their actions largely automatic, without a deeper experience. However, differences and authenticity don’t disappear from today’s public space just because they are suppressed (as is the case of non-places). They can also be made invisible or, more precisely, prevented from being visible. This is the special feature of “empty spaces”, which, according to Jerzy Kociatkiewicz and Monika Kostera, are places to which no meaning is ascribed. They may be urban slums, as well as rubble sites, waste dumps or unused plots. It is not necessary to separate them physically, surround them with wires or build obstacles around them. They are not prohibited places, but empty spaces, inaccessible because of their invisibility. Zykmunt Bauman, another of the authors dealing with this phenomenon, adds: “If sense-making is an act of patterning, comprehending, redressing surprise, and creating meaning, our experience of empty spaces does not include sense-making. Empty spaces are first and foremost empty of meaning.”
If today’s Ostrava is rich in something – except the memories of coal mining, of course – it is probably in its abundance of “non-places” and “empty spaces”. After all, it is that “strange city without the Baroque or context”, as described by Radovan Lipus, or it is not even a city at all, maybe only a place or pieces of places where “our sojourn” takes place, as characterized by the poet Petr Hruška. Ostrava is constantly struggling with its identity, and even its current development doesn’t show any significant consolidation. The structure of the city, whether urban or social, continues to be highly fragmented, and the question is whether it will ever reach a certain culmination or whether, so to say, it will again fall into primal chaos.

Autoři