Téma letošního ročníku implikuje především každodennost, jejíž reflexe patří k hojně frekventovaným strategiím současného umění. Je to vlastně jeden z paradoxů dnešních dní. Umění usiluje o to, stát se aktivní součástí všedního života a přebírá i jeho mimikry, aby mohlo snáze spoluutvářet veřejné dění. Běžné publikum o to ale zpravidla nestojí a nadále volá po tradičních schématech. S tím se však – zjednodušeně řečeno – umění potýká vlastně už od nástupu moderny. Posouvají se jen hranice, mění rekvizity a hlavní protagonisté, takže Baudelairova malíře moderního života dnes alternují umělečtí aktivisté, archiváři, terénní pracovníci a kulturní animátoři. Tak jako tehdejší umělce může ale běžné publikum i ty současné vinit z „desakralizace“, kterou modernímu umění vyčítal již Hans Sedlmayr ve své studii Ztráta středu.

Aniž bychom chtěli s tímto názorem polemizovat, domníváme se, že umění – a tím spíše to ve veřejném prostoru – stále disponuje možností přivodit pocit náhlého prozření, pocit, že se věci mají jinak. Navíc, jako by tu platila nepřímá úměra, čím jsou tyto impulzy všednější, tím větší skýtají potenciál. Čím obtížněji lze totiž definovat hranici mezi uměleckou intervencí a běžnou realitou, tím křehčí je i hranice mezi banalitou všedního dne a možným zázrakem.

Z každého dne je prý zajímavých jen pět minut. My bychom – motivováni výrokem Hanse-Petera Feldmanna – chtěli ukázat i zbytek. I proto jsme se rozhodli pro přehodnocení dosavadní provozní praxe. Namísto časově sevřeného charakteru získala akce volnější rámec, tak aby mohla lépe využívat proměn města v průběhu roku. Jednotlivé realizace proto nevznikaly v jednu chvíli, nýbrž se kontinuálně doplňovaly, případně jedna nahrazovala druhou. Tento krok byl ale motivován i touhou vyvléci se z ohlávky svátečnosti, kterou akce, vtlačená do relativně krátkého časového úseku, nutně vyvolává.

Způsob, jakým se šestý ročník Kukačky vztahuje ke každodennosti, je značně ambivalentní, stejně jako je ambivalentní samo ústřední motto. Každodennost zde tak nepředstavuje jen závan inspirace, něco, čeho je třeba se dotknout. Paralelně k tomu je i tím, co je třeba potlačit či překonat, ať už formou transcendence nebo otevřené kritiky.

This year’s theme implies primarily everyday life, the reflection of which is a very frequent strategy of contemporary art. It is actually one of the paradoxes of the present day. Art strives to become an active part of everyday life, taking over its mimicry to be able to shape public life more easily. The regular audience, however, is usually not interested and continues to require traditional designs. But – to put it simply – art has actually been struggling with this since the advent of modernism. The only thing that has moved are the boundaries, and what has changed are the props and the protagonists, so Baudelaire’s painter of modern life has now been replaced by art activists, archivists, field workers and cultural animators. The current artists, just like those from Baudelaire’s times, can be blamed by the regular audience for “desacralization”, which is what Hans Sedlmayr already criticized about modern art in his study The Lost Centre.

Without wishing to argue against this view, we believe that art – certainly in the public space – is still able to bring about a feeling of sudden insight, a feeling that it’s all about something else. In addition, as in inverse proportion, the more mundane these impulses are, the greater the potential they offer. The more difficult it is to define the boundary between artistic intervention and standard reality, the more fragile is the boundary between the banality of everyday life and a possible miracle.
Only five minutes of every day are interesting. Motivated by this statement by Hans-Peter Feldmann, we would like to show the rest as well. This is one of the reasons why we decided to modify the current operational practice. Instead of time-limited character, the event was given a looser framework so that it could better use the town’s changes during the year. Therefore, individual installations were not created at one moment, but they continually supplemented each other or one replaced the other. This step, however, was also motivated by a desire to pull ourselves out of the halter of festiveness, inevitably implied by an event squeezed into a relatively short period of time. 
The way that the sixth year of the Cuckoo relates to everyday life is quite ambivalent, just as ambivalent as the central motto. Everyday life is not just a whiff of inspiration, something that needs to be touched. In parallel with this, it is also something that must be suppressed or overcome, whether in the form of transcendence or open criticism.