Život je jinde, napsali na zeď Sorbonny studenti během květnových událostí roku 1968 v Paříži. Nač se o životě pouze učit, když je třeba jej žít, což nejlépe dokážete tím, že změníte svět. Revoluce netouží, aby byla studována a pozorována, touží po tom, aby s ní lidé splynuli. Je nepochybně mimořádně svůdné a opojné stát se součástí dějin. Přitažlivost revoluce ovšem nespočívá jen v pocitu zakoušení „skutečného” života, nýbrž – a především – v tom, že dává věcem domnělý smysl, činí svět přehlednějším. V tom je ale i její zrádnost, neboť nesnese kompromisy. Vidí jen černou a bílou, vyznavače a odpadlíky. Nutí si vybrat, buď se podřídit a participovat na událostech dle jejích pravidel, nebo nesouhlasit a stáhnout se do intimity vlastního soukromí.

Osmý ročník festivalu umění ve veřejném prostoru Kukačka si vytýčil teritorium v prostoru mezi revolucí a únikem. Osciluje mezi dvěma hraničními přístupy, jejichž stimulem je vnitřní nespokojenost. V prvním se nesouhlas transformuje do podoby veřejného gesta. Gesta, jež je nutně politické, protože v jeho základu je touha upravit konstelaci vnějšího světa tak, aby byl v souladu s představou jeho nositele. V druhém je naopak svět činů redukován do úzce vymezeného prostoru náhradního světa. Nedokáže-li či nechce-li se dotyčný aktivně podílet na chodu vnějšího světa, vytváří si svůj vlastní, jenž může být jak pokračováním „ohrady dětství”, tak autonomním uměleckým dílem, budujícím si svá vlastní pravidla a regule, protože skutečný svět je až příliš znepokojivý. Obsahově tedy festival sleduje prostor kdesi mezi revolucionářem a Kunderovým „lyrikem”, pro něhož se beztvarý svět stane rázem přehledným, pravidelným, jasným a krásným, sevře-li jej do rytmu a rýmu pravidelné básně. V první řadě však tento ročník touží akcentovat onen všeobecně známý a zároveň neodbytný pocit, že nám stále něco uniká mezi prsty. Život je zkrátka jinde.

Life is elsewhere, students wrote on a wall of the Sorbonne during the events of May 1968 in Paris. Why should you only learn about life? You must live it, which is best done by changing the world. The revolution does not desire to be studied and observed but wants people to merge with it. It is undoubtedly extremely tempting and intoxicating to become part of history. However, the attraction of revolution is not just in the feeling of experiencing “real” life, but – above all – in giving the supposed meaning to things, making the world clearer. But this also makes revolution treacherous, because it hates compromise. It only sees black and white, devotees and renegades. It forces people to choose, either to submit and participate in the events according to its rules or to disagree and withdraw into the intimacy of their own privacy.

The eighth year of the Cuckoo festival of art in public space has set a territory in the space between revolution and escape. It oscillates between two extreme approaches stimulated by inner dissatisfaction. In the first, disapproval is transformed into a public gesture. A gesture which is necessarily political, because it is based on the desire to adjust the constellation of the outside world to be consistent with the idea of its bearer. In the second, on the contrary, the world of action is reduced to a narrow space of the substitute world. If a person is not able or willing to actively participate in the course of the external world, they create their own, which can be both a continuation of the “enclosure of childhood” and an autonomous work of art, building its own rules and regulations, because the real world is too disturbing. In terms of content, the festival focuses on the space somewhere between the revolutionary and Kundera’s “lyricist” for whom the formless world suddenly becomes organised, regular, clear and beautiful if it is encased in the rhythm and rhyme of a regular poem. First and foremost, however, this year’s festival longs to accentuate the well-known, yet persistent feeling that something keeps slipping between our fingers. Life is simply elsewhere.