Výrok „toto není umění“, kterým tematicky rámujeme 9. ročník festivalu, pro nás nepředstavuje jen sémantickou hru s významy. Magrittovské téma Zrady obrazu, na který poukazuje, totiž vnímáme spíše jako odrazový můstek k obecným úvahám o roli umění v současné společnosti. Otázku proto primárně nesměřujeme k tomu, v jakém vztahu je obraz a skutečnost, nýbrž k tomu, do jaké míry, případně jakým způsobem, na skutečnosti participuje samo umění. Zadání pro autory tak může implikovat přinejmenším dva významové syžety. Ten první exponuje motiv (domnělé) zrady, které se mělo umění dopustit vůči společnosti tím, že se pro její významnou část stalo nesrozumitelným a vyprázdněným. A je tak vlastně hozenou rukavicí všem autorům, kteří mají odvahu vstoupit do veřejného prostoru a zároveň s ním odmítají pracovat jen jako s laciným alibi či rádoby vstřícným gestem ochoty opustit bezpečnou rezervaci některé z galerijních institucí, aniž by se jakkoli přizpůsobovali pozměněnému paradigmatu.

Přinejmenším stejně významný je ale i druhý vystávající syžet, jímž je, lapidárně řečeno, schopnost umění konat. Podle Maurice Blanchota „umění jedná špatně a jedná málo (…). Poletuje kolem pravdy s rozhodným záměrem nepopálit se o ní.“ Znamená to tedy, že umění musí splynout s životem, aby dosáhlo změn, po nichž volá? Musí rezignovat na svůj statut? A jestliže tak učiní, co vyplní jeho místo? Kdyby prý šel Marx cestou snů svého mládí a napsal ty nejkrásnější romány na světě, okouzlil by nejspíš svět, ale zřejmě by jím neotřásl. Je tedy třeba napsat Kapitál, a ne Vojnu a mír? Není možné Césarova vraha „jen“ malovat, je třeba být Brutem?

Pokud se dnes nad značnou částí umělecké produkce vznáší odsudek ve smyslu našeho motta, neznamená to bohužel, že by tato díla nutně překročila vytýčenou mez mezi uměním a aktivním životem – a tím i nabyla na akceschopnosti. Důvody jsou naneštěstí jiné a značí spíše komunikační selhání. Ať už se tedy participující autoři k mottu letošního ročníku festivalu postaví jakkoli (jeho obsah pojmou doslovně nebo s ním budou pracovat jako s metaforou), cíl mise, třebaže naivní a vzdálený, je zřejmý – tzn. dosáhnout alespoň zárodek katarze, jíž lze považovat za nezbytný předpoklad k znovuobnovení vztahu mezi (uměleckým) dílem a jeho recipientem. 

For us, the statement “this is not art”, which thematically frames the 9th year of the festival, is not just a semantic game with meanings. We view the Magrittean theme of the Treachery of Images, to which it refers, as a springboard for general reflections on the role of art in contemporary society. Therefore, our question is not primarily directed at the relationship between image and reality, but at the extent to which, or how, art itself participates in reality. The assignment for the artists implied at least two semantic subjects. The first exposed the motif of the (supposed) treachery that art apparently committed against society by becoming incomprehensible and empty for a significant part of it. And so it is in fact the gauntlet thrown down to all artists who have the courage to enter public space but who refuse to work with it as a cheap alibi or a pseudo-friendly gesture of willingness to leave the safe reserve of one of the gallery institutions without adapting to the changed paradigm in any way.

At least as important, however, was the second emerging subject, which, to put it succinctly, is the ability of art to act. According to Maurice Blanchot, “[a]rt acts poorly and little […]. Art flies around the truth, with the decided intention not to burn itself”.  Does this mean that art must merge with life in order to achieve the changes it calls for? Must it resign its status? And if it does, what will fill its place? If Marx had followed the dreams of his youth and written the most beautiful novels in the world, he would probably have enchanted the world, but most likely not shaken it. Is it necessary, then, to write Das Kapital and not War and Peace? Is it not possible to “just” paint Caesar’s murderer, is it necessary to be Brutus? 

If today a categorical condemnation hovers over a significant part of artistic production that “this is not art”, it does not mean that these works have necessarily crossed the line between art and active life – and thus have become more active. The reasons are unfortunately different, indicating more of a failure in communication. Whatever way the participating artists approached the motto of this year’s festival (whether they took its content literally or worked with it as a metaphor), the goal of the mission, although naive and distant, is obvious – to achieve at least the germ of catharsis, which can be considered a necessary prerequisite for the re-establishment of the relationship between the work (of art) and its recipient.