Bezhlavá procházka
Navrhla jsem visutou konstrukci s uzavřenou drahou kolejnic ve tvaru ležaté osmy. Z této dráhy visí čtveřice jednoduše stylizovaných helem, které si mohou kolemjdoucí nasadit na hlavu. Hru je možné hrát v počtu od jedné do čtyř osob. Pokud ji člověk hraje sám, musí počítat se zbylými třemi helmami, jež mu budou stát v cestě. V rámci bezhlavé procházky může hráč kontemplovat či prostě jen pozorovat okolí, to vše na předem určené a zároveň nikdy nekončící trase.
Odevzdáváme se hře a jejím pravidlům v touze dosáhnout domnělého řádu a dokonalosti, jichž se nám v běžném životě nedostává? Jestliže hra směřuje k nápravě nedokonalého světa, přibližuje se mimoděčně umění, které – alespoň v minulosti – hledalo smysl v neustále se proměňující skutečnosti. Stejně jako hra totiž nabízelo ohlávku pravidel, jíž si můžeme dobrovolně navléknout abychom mohli uniknout fádnosti, chaosu i pragmatismu každodennosti. Bezhlavá procházka je v otázkách, které vyvolává, záměrně ambivalentní. Na jedné straně jeho aktéry zbavuje svobody tím, že jsou nuceni poddat se absurdním pravidlům, zároveň tím však připomíná, že de facto totéž dobrovolně činíme i v běžném životě, svázaném zvyky a schématy mechanických úkonů a myšlení.
