„Procházíme ulicí, která tu stála už dávno před námi a podivujeme se nad množstvím rezavých, nevyužitých fasádních držáků praporových žerdí. Už jen ve filmech a fantaziích vídáme ulice bohatě zdobené prapory. Držáky z fasád většinou nikdo nesnímá, dokonce ani při rekonstrukcích. „Co kdyby se ještě hodily!“ A tak se ptáme sami sebe: při jaké příležitosti vyvěsíme prapor? Bude nás k tomu něco nebo někdo nutit? Jakou máme očekávat budoucnost? Nahradil už virtuální prapor ten opravdový? Chceme vybrat modelovou ostravskou ulici s velkým množstvím nevyužitých držáků, kterou cvičně vyzdobíme prapory. Žerď s praporem zasuneme do prázdných držáků. Nebudeme se nikoho ptát, nikomu tím neublížíme, nezpůsobíme žádnou škodu. A snad zažijeme město jinak, jako plnohodnotné místo.“

Není látka jako látka a tím méně, když jí povívá vítr veřejného prostoru. Zatímco prádlo, sušící se na balkonové šňůře, je výrazem každodennosti a bytostného individualismu, prapory vetknuté žerdí do fasádních držáků evokují sváteční čas a atmosféru sdílené identity – byť nezřídka násilně vynucované. V obou případech má ale textil třepotající se ve větru potenciál město zabydlovat. Dnes však už nikdo prapory nevyvěšuje, a když už k tomu události (spíše sportovní než jiné) vybízejí, častěji než vlastní dům jimi dekoruje auto. Tento způsob vyjadřování kolektivní sounáležitosti se zkrátka v našich zeměpisných šířkách poněkud zajedl. Dříve samozřejmý a později vynucovaný úkon je tak dnes hoden pouze zájmu umělecké guerilly.

Akt skupiny BlackMedia je v každém případě prost jakéhokoli ideologického zabarvení. Jako takový je motivován výhradně estetickým diktátem. Připomíná spíše snahu oživit impresionistický obraz. Obraz, na němž se ovšem trikolóra redukovala pouze na dva póly – černou a bílou.