Kamenné květy

Květy z hlušiny v okolí ostravského Domu umění lze chápat jako další z řady autorových lekcí na téma pomíjivosti všech věcí. Jsou prakticky stejně křehké jako skutečné květiny, nezměrně větší je ale jejich potenciál provokovat. Každý den jejich existence navíc lze proto vnímat téměř jako zázrak. Květiny byly od pradávna spojovány s prchavostí života či křehkostí dětství, květinové zahrady jsou ale uváděny i do souvislosti s rájem či ostrovy blažených. I proto se nejspíš ujal zvyk vyprovázet květinami zesnulé na onen svět. Druhý lepší život, jehož je květina příslibem, byl ale v daném případě propůjčen i samotnému materiálu, z něhož jsou Balabánovy květy zhotoveny. Hlušina, jako nezužitkovatelný boční produkt hlubinné těžby, končí zpravidla na haldách a možnosti jejího sekundárního využití jsou mizivé. Tak jako flaneur proto Balabán sbírá věci, které civilizace odvrhuje, a vybavuje je novou přitažlivostí. Kruh se však záhy uzavírá. Při pohledu na jeho květy totiž kolemjdoucí stejně neodbytně dospěje k úvaze o tom, že každou, byť sebecennější věc, čeká tak jako tak osud hlušiny.