Magické noci nastal čas
Východiskem pro mou instalaci byl lustr na historické budově, který svým vzhledem navozoval atmosféru exkluzivity, nějakého butiku pro vyšší společnost, který ale na nepříliš lukrativní adrese v blízkosti hlavního nádraží z ničeho nic zanikl a zapadl prachem. Rozhodla jsem se proto tento lustr zvýraznit a zároveň vytvořit absurdní či až znepokojující situaci tím, že jsem budově vymazala vchod.
Deana Kolenčíková
Ten pocit asi znáte. Vstoupíte do místnosti a říkáte si, že je v ní něco jinak, než když jste ji posledně opouštěli. Uniká vám ale co přesně. Snad je to jiný vzor záclon, snad jsou to jinak uspořádané předměty na polici, nebo je to ohrnutý lem koberce či snad hrníček s nedopitým čajem na místě, kam byste jej podle vašeho přesvědčení nikdy nedali. Ten stav nemusí mít – a zpravidla ani nemá – reálnou příčinu, přesto se vaše smysly na určitou dobu vybičují a s krajní ostražitostí zkoumají okolní svět. A odtud je pak už jen krůček k tomu, aby vaši mysl ovládlo cosi jako zdání intuitivně pociťované významovosti, jakési epifanie – zjevení, že se za obyčejnými předměty může skrývat více, než je na první pohled zřejmé. Je to třeba jen krátký záblesk, jeho intenzita ale jakoby vzdorovala racionálním soudům.
Vidět a interpretovat svět jinak, než se nám doposud jevil, je přirozeně také jednou z tradičních úloh umění. V tom současném lze registrovat i strategie, které se o to pokoušejí právě tím, že uměle navozují výše popsanou situaci v místnosti, kde „něco nehraje“. V domácím prostředí je to vlastně jeden z nejvýraznějších proudů posledních dvaceti let. Ve svých „nenápadných tendencích“ jdou ale autoři někdy tak daleko, že lidé mohou kolem jejich „vizuálních pastí“ procházet prakticky zcela bez povšimnutí. Znamená to tedy, že podobně jako v minulosti, kdy byl pohled na některá umělecká díla dopřán jen vybraným členům společnosti, jsou i ta současná určena pouze pro oči vyvolených. Na rozdíl od historie nám v tom dnes ale nebrání žádné objektivní důvody, nýbrž jen naše pozornost. Dívat se totiž ještě nutně neznamená vidět a jen málokdo je bez zjevné odměny ochoten vyvinout téměř detektivní úsilí, které je k odhalení uměleckého díla tohoto založení nutné. I proto zůstávají názory na současné umění tak rozštěpené. Pro někoho banalita, pro jiného katapult do jiných světů.
Takové dílčí vychýlení reality určitě představuje i projekt Deany Kolenčíkové. Zazdění hlavního vchodu do domu je totiž akt do té míry absurdní a nepochopitelný, že prostě nutí k přemýšlení, a tím i k aktivnějšímu vztahu vůči našemu okolí. Jak tak pohled kolemjdoucího klouže po holé stěně a jeho mysl pátrá po tom, co zde bylo předtím a jaký účel tato změna má, přitáhne si jeho pozornost poněkud bizarní retro design světla, nyní na fasádě fakticky osamoceného. Autorka vytváří scénu, v níž je ozdobný lustr hlavním aktérem a proto, aby vynikl, redukuje – jako v klasické tragédii – počet „hrdinů“ na minimum. Z dosavadních ohlasů se ale může zdát, že pro místní je přinejmenším stejně důležitá i otázka, co se děje za zdí?
