Patřit

Stalo se zvykem popisovat Ostravu jako prostor bez přirozeného středu, spíše jako shluk míst než jako město, a její populaci spíše jako dočasné osadníky než jako autochtonní obyvatele. Urbánní, demografická či sociální různorodost zdejší aglomerace ale není jen znakem její historické neukotvenosti. Je to i – poněkud paradoxně – cosi jako základní kámen její identity. Jestli totiž Ostravu něco odlišuje od jiných větších měst, tak je to právě všemi sférami prostupující diverzita a kontrasty, které vytvářejí zdání neustálé změny a pohybu. Není však jasné jakým směrem, zdali progresivním či degresivním a zdali je spíše znakem růstu či úpadku. Ostrava je zkrátka plná míst, kde je něco naznačeného, nedokončeného či fragmentárního.

Do této situace Dušan Záhoranský vstupuje instalací, která okupuje dnes už zjevně bezúčelný podstavec před porubským „Obloukem“, zamýšleným původně jako triumfální vjezd do města.  V této podobě projekt v lecčems navazuje na autorův starší cyklus Mimikry, spočívající ve vyplňování „děravých“ míst v Praze nenápadnými intervencemi tak, aby nebylo na první pohled zřejmé, zda tam nový vklad patří či nikoli. Liší se však v tom, že zde objektu propůjčuje přímo charakter mírně dekonstruovaného nápisu „patřit“, jenž nemusí odkazovat jen na lokální identitu, ale i na autorův osobní příběh, neboť stačilo málo, aby místo v Košicích, vyrůstal právě v Ostravě. Objekt tak lze chápat i jako formu osobního rozpomínání se na alternativní osud.