Život současného člověka provází stále více činností, které lze – i díky moderní technice – vykonávat bez nutnosti interakce s jeho bezprostředním okolím. Svět se tak mění v poněkud instantní prostředí, které po jeho „uživateli“ nevyžaduje žádnou speciální aktivitu či dovednost, a kde veškeré prostředky směřují k snadnému uspokojení, ať už reálných či domnělých potřeb. Podle francouzského sociologa Gillese Lipovetskyho je však takové uspokojení natolik dostupné a všední, že je schopno generovat pouze tzv. paradoxní štěstí, bez náležité hloubky prožitku a emocí.

Projekt Elišky Perglerové a Ivety Čermákové nabízí alternativu k tomuto, ponejvíce technologiemi sycenému, individualismu. První ze jmenovaných se již delší dobu věnuje interaktivním instalacím, k jejichž „oživení“ je zapotřebí alespoň dvojice uživatelů, druhá pak této představě propůjčila adekvátní formu vycházející z tvarosloví dětské skládačky. Jejich „lavičky“ se teprve jako společně sdílené stávají platným a plně funkčním městským mobiliářem. Lze je tak chápat i jako naplnění teze Miwon Kwon, podle níž, více než místo jako vymezená lokalita, hraje v kontextu místní specifičnosti důležitější roli skupina lidí, která udržuje povědomí o společně sdílené identitě.