Strnutí

V doslovném slova smyslu se hrozby strnutí, tedy stavu fyzické či duševní paralýzy, nemusí návštěvník instalace Elišky Perglerové nikterak obávat. Jako nastražená past vedoucí k znehybnění se jeví jen zvenčí a pokud divák svůj primární ostych překoná a vystoupá úzkým zvedajícím se koridorem obklopeným výsadbou z náletových keřů a rostlin, bude dokonce odměněn neobvyklým výhledem. Možná tak jen trochu paradoxně přinutí ke strnutí některé z náhodných kolemjdoucích, pro něž může být náhlé vynoření se někoho zpoza houštiny keřů traumatizující zážitek. Strnutí však implikuje i další metaforické významy, jež mohou mimoděčně korespondovat s městem, do jehož veřejného prostoru instalace vstupuje. Léta rozvoje, spjatého s těžbou uhlí a hutním průmyslem, vystřídala stagnace a Ostrava se tak sama pro mnohé fakticky stala naplněním významu daného výrazu. Kromě reflexe má však instalace i cosi jako homeopatický akcent. Jako lékař-zahradník, podnikla autorka několik výprav na ostravské periferie poznamenané někdejší surovinovou exploatací, kde sbírala nikým nepostrádané rostliny a náletové keře, aby z nich posléze učinila ústřední motiv instalace. Z periferie (zájmu) je tak přesunula do centra a zajistila jim pozornost, čímž naznačila i cestu, jak tento stav strnutí překonat.

Použité rostliny a dřeviny: bez černý, jahodník obecný, javor mléč, kopřiva dvoudomá, líska obecná, ostružiník, ostružiník maliník, pámelník bílý, ptačí zob obecný, smrk ztepilý, svída bílá, šeřík obecný, tavolník.