Milníky
S jistou mírou nadsázky představuje muzeum místo, kde se rekonstruuje minulost. Protože ale není možné do muzejních vitrín pojmout její celý obraz, je to také místo, kde se minulost třídí, kategorizuje, derivuje. S tím pak souvisí i jistá míra autoritářství, neboť tím, jaké události připomíná a jaké exponáty umísťuje do expozice, vytváří muzeum i hierarchii významů. Toho, co je hodno naší pozornosti, co je akceptováno jako důležité, formativní, a co nikoli. I proto rekonstruovaná minulost, více než plynoucí kontinuum, připomíná sled řady (nespojitých) kroků. Namísto vláken jsou to body, do kterých se kondenzuje naše historické povědomí.
Téma selektivního přístupu k minulosti a snadné manipulovatelnosti jejího obrazu rezonuje i v aktuálním výstavním projektu Milníky Filipa a Matěje Smetanových. Povahou minimalistická instalace sestává z šesti betonových kvádrů identických rozměrů, opatřených domnělým datem z období druhého tisíciletí našeho letopočtu. Objekty se tak vlastně tváří jako „nosiče dat“, podobně jako náhrobky či památníky. Oproti očekávání se ale data, která nesou, nevztahují ke konkrétním událostem a to co vnímáme jako dny, měsíce a roky, bratři Smetanovi stanovili zcela arbitrárně za pomoci generátoru náhodných čísel. Je to jen formát, který implikuje význam. Ve své podstatě jsou ale daná čísla stejně abstraktní (nereferenční) jako do kvádrů vnořené otvory různých geometrických forem. To jen člověk má neustálou potřebu ptát se po smyslu a hledat významy i tam, kde třeba nejsou. Není proto divu, že se raději ztotožní s falešným významem než s žádným.