„Strom roste a roste i stavba, ovšem jen do té doby, než je dokončená. Prořezání stromů v linii kopírující střechu domu vede mezi oběma k těsnějšímu propojení než kdykoli předtím. Společně tvoří čáru na obloze.“

Helmut Smits

Veřejná zeleň představuje v městském prostoru logickou a vyhledávanou protiváhu k umělému světu staveb a komunikací. Její význam proto prudce narostl zejména v dobách postupující industrializace a technického rozvoje, aby tak alespoň částečně nahradila ztrátu kontaktu obyvatel města s volnou přírodou. I v tomto umělém prostředí si ale příroda uchovala mnohé ze své přirozenosti a je také kdykoli připravena vydobýt si ztracené pozice zpět.

Střet člověka a přírody, rozšířený o (někdejší) utopickou touhu člověka přírodu ovládnout, je také ústřední myšlenka projektu Helmuta Smitse. Ilustruje poněkud násilný akt symbiózy, v němž autor stromy zbavuje jejich přirozenosti a podrobuje je diktátu geometrie a pravidelnosti okolních staveb. Jeho počínání tak dílem připomíná snahu zahradních architektů éry baroka, jejichž parkům dominuje řád a v nichž je vegetace plně podrobena architektonickému plánu. Ironicky ale odkazuje i k myšlenkám modernismu a k jeho nenaplněné touze po dokonalé formě a harmonii.