Jedněmi z vůbec nejrozšířenějších „nemíst“ jsou bezpochyby dálnice a víceproudé páteřní komunikace unifikující vzhled okrajů současných měst i ráz okolní krajiny. Ostrůvky zeleně vyrýsované kružnicemi dálničních přivaděčů jsou ale současně i typickými prázdnými prostory, místy, která prakticky nikdo nevnímá a tím i jako by neexistovala.

Právě do takového prostředí Jan Krtička umisťuje svůj projekt. Ze stvolů topinambury vystavěl konstrukci tvarem evokující industriální ruinu, jichž je na území ostravského „souměstí“ nespočet a svou přítomností výrazně determinují místní veřejný prostor. V kontextu Krtičkovy tvorby lze tento projekt vnímat jako pokus navázat na jeho starší, do krajiny zasazené realizace. Stejně jako jeho „Baldachýny“ či „Labyrinty“ těží i tato instalace především z ambivalence vztahu architektonického základu a užitých přírodních materiálů (často krajně nestabilní povahy). Teprve industriální tvarosloví ale dodalo tomuto napětí skutečnou dynamiku. V zásadě jde o technickou stavbu, její základ je ale přírodní, neboť k její konstrukci byly použity pouze stvoly rostlin. Krtičkovu instalaci lze tak v přeneseném smyslu vnímat jako připomínku pozvolné, leč nevyhnutelné asimilace lidských zásahů přírodou. V ostravské „krajině oběti“ tak naplňuje i tradiční myšlenku „vanitas“, neboť proces vzniku (budování) konstrukce a jejího postupného rozpadu je samozřejmou součástí díla.