Hráň

Budova vítkovického nádraží, postavená v první polovině 60. let minulého století, dnes požívá statut jednoho z nejlepších příkladů architektury tzv. bruselského stylu. Jejímu architektovi Josefu Dandovi se spolu s výtvarníky Benjaminem Hejlkem, Františkem Burantem a Vladimírem Kopeckým podařilo vytvořit působivou realizaci, v níž se výtvarný detail šťastně snoubí s dynamickým celkem. Tento reprezentativní „gesamtkunstwerk“ dané doby však už delší čas chátrá. Většina vlaků, jež sem v minulosti mířily, byla odkloněna a stavba tak prakticky pozbyla funkci. A protože na obzoru prozatím není jiné alternativní využití, z budovy nádraží téměř vymizel život.

Instalace Jana Zdvořáka, volně rozehrávající výtvarný dialog s minulostí, nemá potenciál na tomto stavu něco měnit a svou přítomností vlastně ještě umocňuje stávající provizorium. Působí tak trochu jako sklad dřeva, pro něž se dosud nenašlo využití. Na rozdíl od budovy nádraží je ale o ně v dobře odvětrané hráni postaráno.