Toto je tedy ten střed světa, odkud je stejně daleko na všechny strany
Každý z nás si nejspíš v dětství představoval, co bude dělat v dospělosti, živil nějaký sen a doufal, že se jednou naplní. Ve školních dotaznících, tážících se, jakou práci bychom chtěli v budoucnu vykonávat, se to hemžilo různými profesemi, od těch všedních jako je lékař, učitel či řidič kamionu, přes ty méně obvyklé typu popeláře nebo lupiče-gentlemana, až po ty fakticky nedostižné jako kosmonaut či pirát na lodi. Současný svět žije přítomností a inklinuje k snadno dostupným „instantním“ řešením. Potřeba projektovat sebe sama v budoucnosti však jako jedna ze základních premis „pokroku“ z lidí stále nevyprchala. A to i přesto, že se v průběhu života většina z nás ocitá zcela mimo trajektorii vlastních plánů. Někomu se podaří k vlastní spokojenosti realizovat v něčem jiném, někdo vůbec neuspěje, byť to ale v žádném případě nemusí znamenat místo na společenském dně.
Na tento zpravidla potlačovaný rozpor mezi tím, co jsme chtěli nebo stále chceme dělat, a co skutečně děláme (zdaleka ne jen ve smyslu obživy), nám dává vzpomenout projekt Janka Rouse, v němž se přibližně dvacítka aktérů odrážející co možná nejpestřejší společenskou škálu snaží popsat svůj „osobní příběh“. Protože v něm ale všichni mluví současně a kamera i mikrofon, plující volně v prostoru, vždy zachycují jen útržky monologů, vzniká jakýsi kaleidoskop narativů, jehož smyslem není ani tak vylíčení konkrétních lidských osudů, natož dokumentární vztažnost, jako spíše aktivace vědomí každého z diváků a revize jejich vlastních tužeb a záměrů. Jsou tedy tyto tužby ještě stále aktuální? Dokážete si představit, že byste je třeba i s podporou Vašeho okolí přece jen realizovali? Nebo byl ten, kdo je kdysi živil, někdo úplně jiný a Vy jste dnes mnohem více nadšení pro jinou věc?
