Městský obývák
(textil, mixed media)
Veřejný prostor a jeho nárokování a přizpůsobování vlastním potřebám je častým tématem instalací Karoliny Balcer. V instalaci Soukromý pozemek dočasně oplotila několikametrový čtverec ve veřejném parku, v instalaci Zkratka vytyčila průchod, který měl sloužit chodcům ke zkrácení cesty přes travnatou plochu, instalace Paravaning pak reflektovala způsob, jakým návštěvníci polských přímořských letovisek ohrazují své místo na pláži zábranami proti větru, aby si ve skutečnosti zajistili soukromí. S použitím jednoduchých a přímočarých prostředků a jisté dávky humoru Karolina Balcer kriticky míří na aktuální společenská témata, ale i na otázky lidského charakteru nebo zažité vzorce chování.
Pro Kukačku Balcer vytvořila instalaci Městský obývák, ve které se na městský veřejný prostor dívá pohledem člověka bez domova. Pojem nepřátelská architektura – nebo jak ji nazývají její tvůrci – obranná architektura, označuje prvky na městském mobiliáři, které zabraňují pohodlnému položení nebo posazení. Obvykle jde o hroty nebo výstupky na rovných plochách, jindy o záměrné projektování laviček s cílem zabránit jejich využívání k ulehnutí nebo ke spánku. Všechny tyto prvky jsou ve veřejném prostoru umisťovány především s cílem zbavit se bezdomovců z exponovaných míst ve městě.
Instalace Městský obývák si naopak klade za cíl dát městskému mobiliáři lidštější charakter a s pomocí pestrobarevných ručně šitých potahů na lavičky vytvořit protějšek k nepřátelské architektuře. Město z pohledu lidí bez domova plní funkci “domu”. Lavička se tak pro ně stává lůžkem, obchod lednicí, nádraží obývákem, kašna koupelnou. Bydlištěm se pro ně pak příznačně stává radnice, před níž je instalace umístěná. Instalace by tak alespoň dočasně měla navozovat pocit, že veřejný prostor je možné obývat nebo dokonce zabydlet, a že by jeho charakter měl být především inkluzivní, a nikoli exkluzivní.