Tak jako se minimalisté pokusili redefinovat umění tím, že pozornost vztahovali nikoli k dílu samému, nýbrž k jeho okolí, aplikuje Klára Horáčková tuto inverzní logiku na oblast reklamy, kterou nechává symbolicky zmizet v zrcadlovém odrazu okolního světa. Zatímco ale v minimalismu zrcadlo implikovalo především chiasmický vztah objektu a subjektu, ukotvený v Lacanově psychologii a Merleau-Pontyho fenomenologii vnímání, reaguje její instalace spíše na současnou přesycenost vizuálními podněty. „Všudypřítomnost vytvořených obrazů ovlivňuje naše vnímání světa. Bereme jako přirozené trávit velké množství času ponořeni do představ někoho jiného, mnohdy takto strávený čas dokonce převažuje a vědomé hranice mezi osobním a cizím, vnuceným, nebo i virtuálním a reálným se stírají,“ říká.

Jejím záměrem ale není jen potřeba nabídnout divákovi jiný pohled na obrazy, které nás obklopují, odvrátit jeho pozornost od manipulativní reklamní informace a zaměřit ji zpět do „reality“. V daném kontextu totiž její instalace skýtá i explicitně aktivistický rozměr, neboť v pravoúhlém rámu reklamního billboardu se z určitého úhlu odráží i někdejší „výkladní skříň“ Ostravy – a dnes jedno z řady neuralgických míst města – chátrající památka obchodního domu Ostravica.