„Románský kostelík obklopený venkovskou krajinou – takové místo vzbuzuje pocity historické kontinuity. Snad právě tak to vypadalo ve středověku, kdy se tento kostel stavěl. Občas se nám podaří najít místo s takovou vyhlídkou, že nic nepřipomíná současnost. Přitažlivost venkovských románských kostelíků má cosi společného s jejich obyčejnými lidskými proporcemi, nemají žádné impozantní rozměry, jaké vidíme u vznešených městských katedrál. Kromě toho jsou zpravidla vzdáleny od každodenního shonu a pocit osamění je uklidňující.“

            Na první pohled by tento popis Rolfa Tomana[1] z úvodu studie o románském umění mohl odpovídat i výjevu, který divákovi nabízí fotodokumentace instalace Libora Novotného. Širší perspektiva či osobní zkušenost však záhy odhalí, že idylická scenérie není větší než pár desítek centimetrů, a že tento ostrov poklidu nenajdeme kdesi na venkově, nýbrž na lampě veřejného osvětlení v těsném sousedství obchodního centra. Smysl instalace ale nespočívá jen v absurdním střetu dvou realit názorně vyjevujících iluzornost současného světa zprostředkovaného médii. Obě reality lze také číst jako symboly té které éry. Jestliže je ale středověký kostel obrazem Nebeského Jeruzaléma, jako vytoužené odměny křesťana na onom světě, gigantické nákupní centrum představuje spíše aktualizovaný obraz Zahrady pozemských rozkoší.

[1] Rolf Toman (ed.), Románské umění, Slovart 2006, s. 7.