Markéta Magidová

Rodina
(ocel, lak)

Navzdory lekci modernismu, jež k němu přitáhl pozornost jakožto k významnému zdroji inspirace, je dětský výtvarný projev ve společnosti i nadále vnímán spíše jako nevážná hra či jako nedokonalé vyjádření, které se ještě musí dále kultivovat a interpretovat, aby se mohlo stát uměním. Ve srovnání s ním přitom nutně nezaostává a z hlediska odvahy či autenticity má nad ním leckdy dokonce navrch, protože nezatížená dětská percepce se snáze vyhýbá stereotypům.

Dílo, které Markéta Magidová prezentuje, obvyklé kvalitativní soudy obrací a dětskou kresbu staví na piedestal náležející „správnému“ umění. Dětská kresba, nedotčená výtvarnými konvencemi, reflektuje gesto, vztah, emoci i subjektivní, svobodné a imaginativní vidění světa. 

Z archivu dětských kreseb, které autorka měla k dispozici od svých tříletých dcer, byl vybrán výjev rodiny, téma, které kreslí každé dítě a každé ho uchopí po svém. Kresba je následně adaptována na trojrozměrnou realizaci a převedena do sochařské reprezentace vhodné do veřejného prostoru. Svojí velikostí, materiálem i umístěním zdůrazňuje závažnost a význam každého tahu. Z několika rychlých čar, které by ve většině případů skončily v koši jako nepořádek, se stává nadživotní socha. 

Barevné řešení soch je voleno s ohledem na letní a podzimní klima, prohozeny jsou však „typické“ barvy pro daný gender, jímž se formuje estetické vnímání dětí – tatínek je růžový, zatímco maminka zelená.  Skrze tyto drobné i větší posuny se pro diváky otevírá nová perspektiva pohledu na to, co může znamenat umění, jak otevírat naši imaginaci a překonávat stereotypy.

 

● rondel na konci promenády v Komenského sadech
49.85176, 18.28639