Nemísto

„Z vrcholu Landeku celé ostravské souměstí vypadá jako něco dočasného, jako tábor, který je tu rozložen jen na pár (stovek? tisíců?) let.“

Jan Balabán

Martina Kubicu zaměstnávají otázky týkající se identity místa a zkoumání základních daností určitého prostředí. Pojem „Nemísto“, jakým nazval svoji realizaci, odkazuje na termín významného sociologa Zygmunta Baumana, který jím označuje takové prostory, jimž se nedostává žádného symbolického vyjádření, identity, vztahů či historie. Nikdy v dějinách si prý tato (ne)místa neosobovala tolik prostoru jako v současnosti. Mohou to být letiště, nádražní haly, obchodní centra, parkoviště, dálnice, veřejná doprava, benzínové pumpy či anonymní hotelové pokoje. Vždy jde ale především o místa, jež potírají veškeré odlišnosti, po návštěvníkovi nevyžadují žádné speciální znalosti a činí jeho úkony z větší míry automatizovanými, bez hlubšího prožitku. Ostrava je podobných (ne)míst plná. Lze dokonce říci, že je-li Ostrava v něčem skutečně bohatá, tak právě ve výskytu těchto nemíst. I proto o ní Radovan Lipus v nadsázce hovoří jako o „městu bez baroka a souvislostí“. Ještě příhodnější se však v souvislosti s Kubicovou realizací jeví charakteristika básníka Petra Hrušky, jenž Ostravě odmítá přiznat statut města a hovoří o ní maximálně jako o místě či kusech míst, na kterých se „děje naše pobývání“. Kubicovy ostrovy či spíše plovoucí kry na tající Ostravici, vybavené skromným přístřeškem odkazujícím na tábořiště či provizorní domov, jakoby mimoděčně poskytovaly Hruškovým slovům adekvátní vizuální doprovod. Představují parabolu o městě, jehož struktura, ať už urbanistická či sociální, zůstává i v jedenadvacátém století značně fragmentovaná a je otázkou, jestli někdy dosáhne svého završení nebo se s jarním oteplením rozpustí do původního chaosu.