Nedoufal jsem, že tě ještě někdy spatřím
Od doby, kdy byla pozdně barokní socha sv. Floriana v roce 2008 znovu navrácena na Masarykovo náměstí, se nikdo výrazněji nepozastavil nad tím, že pozice světce neodpovídá historické situaci a namísto, aby hleděl směrem k někdejší městské radnici, je obrácen do náměstí. Sv. Florian mimoděčně zaujal týž pohled jako socha milicionáře, která jej na začátku šedesátých let minulého století na náměstí vystřídala. Zafungovalo tedy podvědomí infikované nedávnou historickou zkušeností či šlo ze strany města o rafinovaný akt, poukazující na skutečnost, že radnice je už v Ostravě jinde a Florianův pohled by tak měl ukazovat tímto směrem?
Hašek s Petermannem se snaží alespoň mentálně obnovit historické vazby tím, že soše sv. Floriana nastavují zrcadlo, skrze které může znovu spatřit někdejší budovu municipality (dnešního muzea). A křísí tak i celou řadu pozoruhodných koincidencí, včetně té rodinné, neboť sochu sv. Floriana před jejím znovuosazením restauroval syn autora sochy milicionáře, kvůli níž musela barokní skulptura náměstí opustit.
Přirozeně, že nejčistší, nejradikálnější a zároveň nejméně spektakulární řešení by bylo otočit sochu na dobu trvání festivalu o sto osmdesát stupňů a po jeho skončení ji opětovně vrátit do stávající polohy. Na to však nemá v Ostravě nikdo odvahu, včetně organizátorů Kukačky.
