Zákony příčinnosti
Umění mělo a má zvláštní schopnost věci petrifikovat. Jeho touha být v kontaktu s každodenností tak pro ni může znamenat i polibek smrti či dotyk ruky krále Midase, jenž proměňuje vše ve zlato. Věci, které si umění z běžného života osvojuje zkrátka přestávají být tím čím jsou, přicházejí o svou funkci, lapené do tenat reprezentace a zastavené ve věčnosti okamžiku.
Petra Hudcová tímto způsobem pro potřeby umění zcizuje známou stolní hru Mikádo, jejíž jednotlivé herní komponenty – tyčinky – monumentalizuje a v jakoby náhodně vzniklé kompozici fixuje v prostředí městského parku. Takovou hru nelze hrát, tyčemi totiž není možné manipulovat a jediným v pohybu je tak divák procházející jakýmsi labyrintem, jenž vedle mikáda mimoděčně upomíná nahodile rozmístěné triangulační tyče či z nedaleké řeky Ostravice zbloudilé branky vodního slalomu. Tento postminimalistický labyrint však může být zároveň odkazem na takové autory jako je Jesús Maria Soto, Fred Sandback či Isa Genzken, jejichž tvorba propojuje život s geometrií.