Náfuka
(ocel, polyetylenová fólie, mixed media)
Robert Vlasák se ve své práci systematicky inspiruje fyzikou, pracuje s principy mechaniky, optiky, elektroniky nebo akustiky. Je tomu i v případě interaktivní instalace Náfuka, exponující motiv zvuku ve veřejném prostoru, nikoli však ve smyslu jeho hudebních kvalit či hluku, nýbrž jako nástroj interakce s okolím. Jako signál, který se pojí s výstrahou v industriálním městském prostředí, jenž je ale nakonec lapený do nafouknuté bubliny a transformovaný do nemohoucího hučení.
Technické řešení je prosté. Vlasák využívá princip mechanické sirény, dle něhož zvuk vzniká roztočením rotoru, který uvádí do pohybu vzduch, jehož proud přerušují lopatky. Frekvence a intenzita zvuku je pak dána počtem lopatek a rychlostí otáček rotoru. Z uvedeného vyplývá, že konstrukce je – kromě zdroje zvuku – také ventilátoru podobným zdrojem proudícího vzduchu. Náfuka ho zachytává a používá k nafouknutí bublin, těles z lehké polyetylenové fólie, které jinak zplihle visí. Dochází tak k jakési pomyslné vizualizaci zvukového toku. Celé zařízení se ovládá za pomoci jednoduché kliky, jejíž specifické převodování určuje maximální rychlost rotace. Nemůže tak dojít k roztočení na maximální otáčky sirény. Je to jeden z důležitých momentů instalace. Nemožnost docílit charakteristického vysokého zvuku sirény je vložená schválnost. Zvukový rozsah se drží na nižších tónech a hlasitosti. Signál, který je tímto způsobem vysílán, tak nemá patřičnou váhu, a byť by třeba nesl důležité poselství, nikdo mu nevěnuje patřičnou pozornost.
V tomto bodě se také instalace stává výmluvnou metaforou současné umělecké praxe, jakož i pozice umělce ve společnosti, jehož konání lze v nadsázce připodobnit právě archaickému točení klikou. Je to pochopitelně činnost, která vyžaduje poměrně značné úsilí. Výsledkem je ale zpravidla jen nevýrazný hukot a pozvolna se nafukující balón nad hlavou, tedy něco, co dnes jen stěží někoho přiměje k tomu, aby naslouchal.