Ecce Homo

Práce Šárky Mikeskové se vtipnou subverzivní formou vyslovuje k problematice vztahu veřejnosti ke společně sdílenému prostoru. Poukazuje na nedostatek kolektivní zodpovědnosti při utváření našeho okolí a obecně na malý význam, jenž pojmům jako „veřejný prostor“ či „kulturní prostředí“ zpravidla přisuzujeme. Skvrně moči na zdi, tedy jevu, jenž je za běžných okolností nevyžádaný a kolemjdoucími spíše vytěsňovaný, propůjčuje přitažlivost fetiše. Postaraly se o to především plátky ze čtyřiadvacetikarátového zlata, jimiž – namísto tělních tekutin – skvrnu vyznačila. Zvláště na ulici jde o situaci poněkud neočekávanou, již lze v nadsázce vysvětlit snad jen tím, že zde vykonal potřebu kletbou postižený král Midás. Dílo, jako lákavá příležitost pro potenciálního zloděje, tak osciluje mezi banalitou a zázrakem.