Mohyly
„Mohyly vnímám jako procesuální objekty, a vizuální změny, jež v průběhu času prodělávají, jako jejich nedílnou součást.“
Tereza Šimková
Funkce mohyl je především komemorativní, představují stimul paměti, připomínku něčeho, co už pominulo, či někoho, kdo už není. Svojí existencí přirozeně odkazují na nevyhnutelnost plynutí času, samy se mu však zpravidla snaží vzorovat. Mohyly Terezy Šimkové jsou ale jiné. Nesestávají z kamene, bronzu či jiných „odolných materiálů“ s příslibem věčnosti, nýbrž ze substancí, u nichž je už předem implikován proces rozkladu. Jejich základem je vizovické těsto, které autorka dále kombinuje se zbytky jídel nebo přírodninami. Jen co vyrostou, záhy splývají s okolním prostředím a z jejich stále více zbrázděného povrchu lze snad – ve smyslu sympatetické či imitativní magie – vyčíst i cosi o lokalitě, kterou okupují.