Soubor velkoformátových fotografií Věry Kubicové zachycuje marginální pozůstatky lidské existence (nedopalky, odhozené jízdenky, kelímky z automatů na kávu…). Gestem přefocení je autorka symbolicky vyzdvihuje z bláta či děr chodníků, kde snad mohly přitahovat jen pozornost archeologů každodennosti, a zajišťuje jim nový statut ve smyslu jakési záplaty vyprázdněných výkladních skříní bloku budov bývalého Hotelu Palace, postavených v druhém desetiletí 20. století podle projektu architekta Wunibalda Deiningera. Její úloha je tak blízká Baudelairovu flaneurovi. Podobně jako on sbírá a katalogizuje věci, jež město odvrhuje a vrací je zpět do oběhu vybavené novou přitažlivostí. Její „mikronemísta“ tak mohou sloužit i jako příklad „makronemístu“ samotného Hotelu Palace, jenž rovněž už delší dobu čeká na svou druhou příležitost.