DNA dlažba
Nejdříve prozkoumáš ulice v centru Ostravy. Najdeš díru v chodníku a poznamenáš si její rozměr. Do Antikvariátu Fiducia si přijdeš vyrobit vlastní „DNA dlaždici“. Přineseš si něco osobního – vlasy, nehty, krev, moč, fotku, dopis, atd. Přimícháš to do betonové směsi, kterou napěchuješ do připravené formy. Počkáš, až beton vyschne. Druhý den se společně s dalšími účastníky akce vydáš usadit dlaždice na „svá místa“.
Vladimír Havlík
Dlaždice s genetickou informací toho, kdo ji vyrobil a osadil na předem vytipovaném místě, je určitě způsob, jak si vybudovat či posílit vztah s danou lokalitou. Dotyčný obrazně svěřuje do tohoto kousku městské dlažby kousek sebe, přičemž tato identifikace jej současně zavazuje ke spoluodpovědnosti a aktivnímu vztahu vůči svému okolí. Tento ve své podstatě poetický akt tak obsahuje i prvek angažovanosti, jenž je v Ostravě, jejíž veřejný prostor patří k vůbec nejzanedbanějším v zemi, zřejmě čirou nezbytností. Město, kde má stále většina chodníků podobu „patchworku“ z asfaltu a někde chodníky dokonce chybí úplně, zkrátka potřebuje pomoc a to tím spíše, že vedení města v dané oblasti i nadále tenduje k utilitárním řešením, kterým chybí přesvědčivá vize.
