Toto není sušák na láhve
(nalezené objekty)
Již od juvenilního cyklu banality (1979), z něhož se naneštěstí dochovalo jen jediné dílo, se Havlík zaměřuje na rozvíjení modernistické metody ready-made. Bezesporu největší objem těchto nalezených objektů pochází z osmdesátých let minulého století. Jako příkladný flaneur, jehož cestu rámují náhody, ale tuto aktivitu příležitostně rozvíjí i dnes. Soubor, který představuje v rámci Kukačky, představuje výběr z těchto prací. Na rozdíl od jejich obvyklé galerijní prezentace je ale Havlík symbolicky vrací zpět do původního řečiště každodennosti. Ukládá je do výkladní skříně prodejny Tabáku a mísí s ostatními zdejšími předměty, čímž logicky oslabuje jejich „umělecký status“. Anebo je to naopak a Havlík si tentokrát namísto jednotlivostí usurpuje větší výsek reality a v umělecké dílo proměňuje celý prostor prodejny, prodavače i jeho zákazníky, a snad i celý svět?